Myrthil
Věk: 115
Rasa: Temní
Pohlaví: Muž
Povaha: Myrthil je velmi dobrý řečník. Pomocí
pouhých slov dokáže z člověka vytáhnout spoustu informací o jeho
osobnosti a charakteru, stejně tak dokáže vybruslit z kdejaké situace
pouze šikovně položenými slovy. Díky tomu také není moc rozumné se s
ním dostat do sporu.
Využívá různých laskavostí, které poskytuje ostatním, jako důvod mu
být dlužen. Jednou Vám jen pomůže s rozděláním ohně a později po
Vás bude chtít sedmé z nebe. Proto je lepší si na Myrthila a jeho
„dobromyslné“ laskavosti dávat bacha.
Avšak i přesto, že se Myrthil umí ohánět slovy jako ostřím čepele,
nezahálá ani ve fyzickém boji. U pasu se mu houpe jedna překrásně
zdobená katana, kterou má ještě z dob, kdy žil mezi lidmi. Tu však
použije málokdy, spíše s ní jen vyhrožuje svým dlužníkům, kterým
nepříjemně chladnou čepel přikládá na tenkou kůži u krku. Popravdě
se zatím stalo jen párkrát, aby za něj musel mluvit ostrý jazýček
meče.
Co se týče Myrthila a přátel, tak asi narazíte na pořádně tvrdou
zeď. Od smrti matky si řekl, že jí zůstane věrný a ona bude jeho
jediným přítelem, kterého kdy měl. Navíc si ve svém nitru hýčká
rudý plamen, kterým vládne. Občas si s ním i povídá, přeje mu dobrou
noc nebo dobré ráno. A to mu stačí, žádné další přátele
nepotřebuje. Nebo si to aspoň myslí.
Minulost: Myrthil byl už od mala opředen mnoha tajemstvími a pověrami.
Jelikož vyrůstal s matkou mezi lidmi v normální světě, nevycházel
ven, a když už, tak jen za deštivých dnů, kdy se brodil blátem a
stavěl si z nich pajďuláky. Sousedé i přesto, že jim matka
napovídala, že je alergický na sluneční paprsky, viděli v dítěti zlo
a prokletí. No, od pravdy nebyli vůbec daleko.
Matce, která jako jediná věděla jeho pravý původ, bylo synka tak
trochu líto. Přeci jenom to bylo její dítě, které v sobě několik
měsíců nosila, kojila a učila všemu, co je potřeba k životu mezi
lidmi, a tak se mu aspoň zčásti snažila vynahradit kamarády, které
klouček s havraními vlasy a očima v barvě obsidiánu postrádal.
Vycházela s ním za deště ven a sledovala, jak plácá velké blátěné
postavy a očka mu přitom tajemně jiskří, jako dva kamínky v odlesku
plápolajícího ohně. Na jednu stranu ji těšilo, vidět radostnou tvář
svého dítěte, ale z nějakého důvodu jí z toho pohledu běhal mráz po
zádech. Rychle se proto oklepala, vstala, vzala synka a ruku v ruce se s
ním vydala domů. Slunce už vycházelo.
Avšak to všechno byl jen začátek.
Myrthil rostl jako z vody a brzy s matkou slavili již jeho páté
narozeniny. Seděli u stolu naproti sobě a uprostřed na podnose stál
podomácku upečený dort s pěti plápolajícími svíčkami kolem dokola.
„Vydrž chvilinku, ještě talířky.“ Řekne matka a zamíří do
kuchyně. Když najde dva malé talířky, vzpomene si ještě na pití,
proto připraví konvici a postaví na čaj. Mezitím si připraví dva
kalíšky, jeden je tmavě modrý s bílými pruhy a druhý čistě zelený.
„Který bys chtěl raději?“ Nakoukne do místnosti se synkem.
Tu ji náhle obklopí dým stoupající ke stropu a valící se zpátky k
zemi. A mezi tím vším spatří svého chlapečka. *Vždyť to byla jen
chvilka, co jsem ho nechala samotného!* Prolétla jí myslí a bez
přemýšlení vykřikne jeho jméno, avšak když se chlapec otočí, žena
zděšeně oba dva kalíšky upustí na zem a jako v tranzu stojí nehybně
na místě, pohledem stále přišpendlená na svého syna.
Ten se jen usmívá, tak široce jako ještě nikdy jindy a v očích se mu
odráží rudý plamen. Zvedne se, roztáhne náruč a vrhne se matce do
klína. „Sfoukl jsem svíčky a přál jsem si!“
Matka jen zděšeně hledí na tvář jejího syna a téměř neslyšně se
zeptá: „A co sis přál?“
„Kamaráda.“ Zamumlá a prstem ukáže na jazyky ohně, které se pomalu
plazí po zácloně směrem ke stolku.
Od toho dne však už uplynula dlouhá doba, z Myrthila se stal již skoro
dospělý hoch, tvář mu zmužněla a i jeho proporce těla se změnily. A
i myslí jako by dospěl. Matka tuze onemocněla, a tak si sehnal práci-
lovil zvěř, kterou od něj pak odkoupili obchodníci, ale někdy, když
byla odměna vysoká, lovil i lidi.
Avšak i přes jeho veškerou snahu se matce přitížilo a zanedlouho
zemřela. „Žij.“ Byla její poslední slova, která vdechla synovi do
hebkých vlasů, a pak skonala.
Myrthil se s matky smrtí už nikdy nevyrovnal. Nepřišel totiž jen o
ženu, která mu dala život. Přišel o svoji Matku, jedinou osobu v jeho
životě. A tak to s ním od té doby šlo z kopce. Lstivá povaha po otci
vystoupila na povrch, už nebyl nikdo, kdo by ji krotil.
A také díky tomu se octl tam, kde je teď. Ve světě démonů, stejně
temných bytostí, jako je on sám. Začal jednat jen ve svůj prospěch a
pečlivě si promyslel, zda z toho, co dělá, bude mít nějaký přínos.
Také pochopil, že mnoha věcí lze dosáhnout lépe pomocí sladkých slov
než ohnivými pěstmi. A tak zdolává ten ponurý svět démonů, žije ze
dne na den a nestěžuje si.
Rasa: Temní
Pohlaví: Muž
Povaha: Myrthil je velmi dobrý řečník. Pomocí
pouhých slov dokáže z člověka vytáhnout spoustu informací o jeho
osobnosti a charakteru, stejně tak dokáže vybruslit z kdejaké situace
pouze šikovně položenými slovy. Díky tomu také není moc rozumné se s
ním dostat do sporu.
Využívá různých laskavostí, které poskytuje ostatním, jako důvod mu
být dlužen. Jednou Vám jen pomůže s rozděláním ohně a později po
Vás bude chtít sedmé z nebe. Proto je lepší si na Myrthila a jeho
„dobromyslné“ laskavosti dávat bacha.
Avšak i přesto, že se Myrthil umí ohánět slovy jako ostřím čepele,
nezahálá ani ve fyzickém boji. U pasu se mu houpe jedna překrásně
zdobená katana, kterou má ještě z dob, kdy žil mezi lidmi. Tu však
použije málokdy, spíše s ní jen vyhrožuje svým dlužníkům, kterým
nepříjemně chladnou čepel přikládá na tenkou kůži u krku. Popravdě
se zatím stalo jen párkrát, aby za něj musel mluvit ostrý jazýček
meče.
Co se týče Myrthila a přátel, tak asi narazíte na pořádně tvrdou
zeď. Od smrti matky si řekl, že jí zůstane věrný a ona bude jeho
jediným přítelem, kterého kdy měl. Navíc si ve svém nitru hýčká
rudý plamen, kterým vládne. Občas si s ním i povídá, přeje mu dobrou
noc nebo dobré ráno. A to mu stačí, žádné další přátele
nepotřebuje. Nebo si to aspoň myslí.
Minulost: Myrthil byl už od mala opředen mnoha tajemstvími a pověrami.
Jelikož vyrůstal s matkou mezi lidmi v normální světě, nevycházel
ven, a když už, tak jen za deštivých dnů, kdy se brodil blátem a
stavěl si z nich pajďuláky. Sousedé i přesto, že jim matka
napovídala, že je alergický na sluneční paprsky, viděli v dítěti zlo
a prokletí. No, od pravdy nebyli vůbec daleko.
Matce, která jako jediná věděla jeho pravý původ, bylo synka tak
trochu líto. Přeci jenom to bylo její dítě, které v sobě několik
měsíců nosila, kojila a učila všemu, co je potřeba k životu mezi
lidmi, a tak se mu aspoň zčásti snažila vynahradit kamarády, které
klouček s havraními vlasy a očima v barvě obsidiánu postrádal.
Vycházela s ním za deště ven a sledovala, jak plácá velké blátěné
postavy a očka mu přitom tajemně jiskří, jako dva kamínky v odlesku
plápolajícího ohně. Na jednu stranu ji těšilo, vidět radostnou tvář
svého dítěte, ale z nějakého důvodu jí z toho pohledu běhal mráz po
zádech. Rychle se proto oklepala, vstala, vzala synka a ruku v ruce se s
ním vydala domů. Slunce už vycházelo.
Avšak to všechno byl jen začátek.
Myrthil rostl jako z vody a brzy s matkou slavili již jeho páté
narozeniny. Seděli u stolu naproti sobě a uprostřed na podnose stál
podomácku upečený dort s pěti plápolajícími svíčkami kolem dokola.
„Vydrž chvilinku, ještě talířky.“ Řekne matka a zamíří do
kuchyně. Když najde dva malé talířky, vzpomene si ještě na pití,
proto připraví konvici a postaví na čaj. Mezitím si připraví dva
kalíšky, jeden je tmavě modrý s bílými pruhy a druhý čistě zelený.
„Který bys chtěl raději?“ Nakoukne do místnosti se synkem.
Tu ji náhle obklopí dým stoupající ke stropu a valící se zpátky k
zemi. A mezi tím vším spatří svého chlapečka. *Vždyť to byla jen
chvilka, co jsem ho nechala samotného!* Prolétla jí myslí a bez
přemýšlení vykřikne jeho jméno, avšak když se chlapec otočí, žena
zděšeně oba dva kalíšky upustí na zem a jako v tranzu stojí nehybně
na místě, pohledem stále přišpendlená na svého syna.
Ten se jen usmívá, tak široce jako ještě nikdy jindy a v očích se mu
odráží rudý plamen. Zvedne se, roztáhne náruč a vrhne se matce do
klína. „Sfoukl jsem svíčky a přál jsem si!“
Matka jen zděšeně hledí na tvář jejího syna a téměř neslyšně se
zeptá: „A co sis přál?“
„Kamaráda.“ Zamumlá a prstem ukáže na jazyky ohně, které se pomalu
plazí po zácloně směrem ke stolku.
Od toho dne však už uplynula dlouhá doba, z Myrthila se stal již skoro
dospělý hoch, tvář mu zmužněla a i jeho proporce těla se změnily. A
i myslí jako by dospěl. Matka tuze onemocněla, a tak si sehnal práci-
lovil zvěř, kterou od něj pak odkoupili obchodníci, ale někdy, když
byla odměna vysoká, lovil i lidi.
Avšak i přes jeho veškerou snahu se matce přitížilo a zanedlouho
zemřela. „Žij.“ Byla její poslední slova, která vdechla synovi do
hebkých vlasů, a pak skonala.
Myrthil se s matky smrtí už nikdy nevyrovnal. Nepřišel totiž jen o
ženu, která mu dala život. Přišel o svoji Matku, jedinou osobu v jeho
životě. A tak to s ním od té doby šlo z kopce. Lstivá povaha po otci
vystoupila na povrch, už nebyl nikdo, kdo by ji krotil.
A také díky tomu se octl tam, kde je teď. Ve světě démonů, stejně
temných bytostí, jako je on sám. Začal jednat jen ve svůj prospěch a
pečlivě si promyslel, zda z toho, co dělá, bude mít nějaký přínos.
Také pochopil, že mnoha věcí lze dosáhnout lépe pomocí sladkých slov
než ohnivými pěstmi. A tak zdolává ten ponurý svět démonů, žije ze
dne na den a nestěžuje si.