Caes
Jméno postavy: Caes
Věk: 39
Rasa: Hex
Pohlaví: žena
Povaha:
Nad ulicí se vznášel puch vedra a sirného smradu, který setrval z včerejšího deště. Pod nohama nám křupal štěrk, černý a začouzený z továren lidského města. Před námi utíkalo pár dětí zhruba stejně starých jako jsme byli mi. Pronásledovali jsme je s partou Nekromantů, my a ostatní Hex jsme se drželi v předu, zatímco se kluci hnali za námi, nadšeni z lovu lidí v ulicích jejich vlastního města. Děti, spratci lidí, zakopávali, nohy jim selhávali a vyděšeně se ohlíželi. Zatočili do uličky a my jsme utíkali za nimi, připomínalo mi to pronásledování krys, protože přesně takoví byli, nepotřební, nechtění a smrdutí, nikdo je v Inferos nepotřeboval. Kluk za mojí paží potěšeně zavýskl a hnal se přede mne, v očích mu potěšeně svítilo. Byli stejně staří jako my Hex, dospělí, nebo spíše chůvy jim dovolili si s námi hrát. Pěkně krvavě jsme si hráli, tak jak to nás život tady naučil. Chlapec který byl poslední ve skupince pronásledovaných převrhl popelnice ve snaze nás zdržet. Neměl šanci. Ladným skokem jsem překonala překážku a čapla ho za vlasy, zapotácel se. Někteří z naší party běželi dál za skupinou, ale dvě Hex zůstali se mnou, aby jsme se s ním vypořádali. V očích měl hrůzu když jsem se nad ním sklonila. "Nějaká poslední slova?" zeptala se moje kamarádka. Druhá se zasmála. "Ne." odpověděla jsem za něho a na jeho těle vzplál zlatý plamen. Nesnášela jsem smrad spáleného masa, ale takové to prostě bylo, musela jsem si zvyknout nebo přestat s pálením lidí. Moje kamarádky se smály, i když jsem slyšela v jejich hlasech stopu záště. I přes to že mám za otce Nekromanta měla jsem jako ojedinělá schopnost vyvolávat oheň. Nikdy mi to nepřestali závidět...
Ráno před palácem když jsem se chtěla projít v dešti, čekali na mě všechny holky z ložnice v které jsem bydlela. Bylo jich zhruba osm, každá jiného věku, ale i přesto mi z nich naskočila husí kůže. "Hezký počasí, co? Právě na, no ano, myslela jsem Caes, že se vycházky bez dozoru musí hlásit." řekla jedna z nich, byla taková tlustá, spíše silnější postavy, zato menší než já. "Nemusím nic hlásit, na rozdíl od vás se umím bránit." zasyčela jsem a prosmýkla se kolem ní. Nenávistně se za mnou koukala. Ani jsem nepostřehla, že dala povel k útoku. V jednu chvíli se na mě všechny sesypali. Rvali mi vlasy, škubali je a po hrstech je házeli na zem, kopali do mne a já nenávistně ječela a sápala se po nich. Jedný jsem vypíchla oko, svalila se na zem a křičela, krev se jí valila z prázdného očního důlku. Několika vzpláli vlasy a oni se snažili zdusit plamen, ale kyselý déšť který na nás dopadal spíš tomu napomohl. Ostatní se na mě posílali kletby a chytali mě za ruce a nohy aby na mě mohla ta tlustá dupat. Déšť mě štípal v rozraženém rtu, měla jsem pocit že místo břicha mám černou díru. Ale pak se všechny rozutekli jako myši před kočkou. Nechápavě jsem mžourala do krajiny, ale nikoho jsem nezahlédla. Zůstala jsem tam ležet a déšť mi se syčením dopadal do otevřených ran.
Tak to šlo docela dlouho. Plížením, nenápadným chováním, nebo naopak vztekem jsem je neodradila od dalších útoků. Během noci jsem prohledávala okolí a snažila se zjistit kdo mi tenkrát pomohl, ale nikdo tak blízko paláce nežil. Už mě nikdo nezachránil. Vždycky si mě našli a i když měli skoro všechny jen jedno oko nebo žádné, i když měli plešaté spálené hlavy a i když jsem z nich někdy málem vymlátila duši nenechali mě. Jednou jsem se ale po jejich útoku málem nepostavila na nohy. V ten den přišel zlom. Jednomu Temnému který žil v paláci Hex jsem se svěřila, snažil se mě přesvědčit ať to nedělám, ale řekla jsem mu to jen proto aby se dostavil ten pocit, pocit moci. Ten večer záhadně vzplál jeden dívčí pokoj zlatým plamenem. Zrovna jsem byla v jídelně a pila zčeřenou vodu, jaká to náhoda. Nejspíš to byl oheň vytvořený nějakou Hex, a tak ho nikdo nemohl uhasit. Žádná ubohá Hex nemohla zachránit svoji dceru. Plamen uhasl až ráno. Od tý doby si všichni šeptají když jdu chodbou, říkají mi Žhářka, ale spíš tak obdivně, myslím...
Věk: 39
Rasa: Hex
Pohlaví: žena
Povaha:
Nad ulicí se vznášel puch vedra a sirného smradu, který setrval z včerejšího deště. Pod nohama nám křupal štěrk, černý a začouzený z továren lidského města. Před námi utíkalo pár dětí zhruba stejně starých jako jsme byli mi. Pronásledovali jsme je s partou Nekromantů, my a ostatní Hex jsme se drželi v předu, zatímco se kluci hnali za námi, nadšeni z lovu lidí v ulicích jejich vlastního města. Děti, spratci lidí, zakopávali, nohy jim selhávali a vyděšeně se ohlíželi. Zatočili do uličky a my jsme utíkali za nimi, připomínalo mi to pronásledování krys, protože přesně takoví byli, nepotřební, nechtění a smrdutí, nikdo je v Inferos nepotřeboval. Kluk za mojí paží potěšeně zavýskl a hnal se přede mne, v očích mu potěšeně svítilo. Byli stejně staří jako my Hex, dospělí, nebo spíše chůvy jim dovolili si s námi hrát. Pěkně krvavě jsme si hráli, tak jak to nás život tady naučil. Chlapec který byl poslední ve skupince pronásledovaných převrhl popelnice ve snaze nás zdržet. Neměl šanci. Ladným skokem jsem překonala překážku a čapla ho za vlasy, zapotácel se. Někteří z naší party běželi dál za skupinou, ale dvě Hex zůstali se mnou, aby jsme se s ním vypořádali. V očích měl hrůzu když jsem se nad ním sklonila. "Nějaká poslední slova?" zeptala se moje kamarádka. Druhá se zasmála. "Ne." odpověděla jsem za něho a na jeho těle vzplál zlatý plamen. Nesnášela jsem smrad spáleného masa, ale takové to prostě bylo, musela jsem si zvyknout nebo přestat s pálením lidí. Moje kamarádky se smály, i když jsem slyšela v jejich hlasech stopu záště. I přes to že mám za otce Nekromanta měla jsem jako ojedinělá schopnost vyvolávat oheň. Nikdy mi to nepřestali závidět...
Ráno před palácem když jsem se chtěla projít v dešti, čekali na mě všechny holky z ložnice v které jsem bydlela. Bylo jich zhruba osm, každá jiného věku, ale i přesto mi z nich naskočila husí kůže. "Hezký počasí, co? Právě na, no ano, myslela jsem Caes, že se vycházky bez dozoru musí hlásit." řekla jedna z nich, byla taková tlustá, spíše silnější postavy, zato menší než já. "Nemusím nic hlásit, na rozdíl od vás se umím bránit." zasyčela jsem a prosmýkla se kolem ní. Nenávistně se za mnou koukala. Ani jsem nepostřehla, že dala povel k útoku. V jednu chvíli se na mě všechny sesypali. Rvali mi vlasy, škubali je a po hrstech je házeli na zem, kopali do mne a já nenávistně ječela a sápala se po nich. Jedný jsem vypíchla oko, svalila se na zem a křičela, krev se jí valila z prázdného očního důlku. Několika vzpláli vlasy a oni se snažili zdusit plamen, ale kyselý déšť který na nás dopadal spíš tomu napomohl. Ostatní se na mě posílali kletby a chytali mě za ruce a nohy aby na mě mohla ta tlustá dupat. Déšť mě štípal v rozraženém rtu, měla jsem pocit že místo břicha mám černou díru. Ale pak se všechny rozutekli jako myši před kočkou. Nechápavě jsem mžourala do krajiny, ale nikoho jsem nezahlédla. Zůstala jsem tam ležet a déšť mi se syčením dopadal do otevřených ran.
Tak to šlo docela dlouho. Plížením, nenápadným chováním, nebo naopak vztekem jsem je neodradila od dalších útoků. Během noci jsem prohledávala okolí a snažila se zjistit kdo mi tenkrát pomohl, ale nikdo tak blízko paláce nežil. Už mě nikdo nezachránil. Vždycky si mě našli a i když měli skoro všechny jen jedno oko nebo žádné, i když měli plešaté spálené hlavy a i když jsem z nich někdy málem vymlátila duši nenechali mě. Jednou jsem se ale po jejich útoku málem nepostavila na nohy. V ten den přišel zlom. Jednomu Temnému který žil v paláci Hex jsem se svěřila, snažil se mě přesvědčit ať to nedělám, ale řekla jsem mu to jen proto aby se dostavil ten pocit, pocit moci. Ten večer záhadně vzplál jeden dívčí pokoj zlatým plamenem. Zrovna jsem byla v jídelně a pila zčeřenou vodu, jaká to náhoda. Nejspíš to byl oheň vytvořený nějakou Hex, a tak ho nikdo nemohl uhasit. Žádná ubohá Hex nemohla zachránit svoji dceru. Plamen uhasl až ráno. Od tý doby si všichni šeptají když jdu chodbou, říkají mi Žhářka, ale spíš tak obdivně, myslím...