mia de mai
Věk: 85
Rasa: Temní
Pohlaví: Žena
Povaha: Miina povaha by se dala popsat spíše jako
vyrovnaná, klidná a mírumilovná. Na lovu se však změní v mazaného
predátora tiše číhajícího na svoji kořist. Umí se pohybovat tiše a
díky jejímu temnějšímu zbarvení kůže je téměř neviditelná. I na
to, že je z rodu Temných je její kůže tmavší než u většiny
ostatních její rasy i přesto, že se nevystavuje slunečním paprskům.
Má dlouhé tmavě hnědé vlasy a temné bystré oči. Sama sobě si
vymyslela vznešené příjmení, protože věděla, že na jména lidé
nejlépe slyší. Rodina de Mai byla slavnou rodinou Temných, a proto,
když se jí někdo zeptal, zda k nim patří, vždy tvrdila, že je opravdu
jejich vzdálenou příbuznou. Na jednu stranu taky asi proto, aby měla
pocit, že někam patří.
Minulost: Toho, co si Mia pamatuje z dětství, není mnoho. Nepamatuje si
rodiče ani sourozence ani místo kde se narodila nebo žila. Často, když
se jen tak potuluje po lese, o tom přemýšlí, ale její první myšlenka
pochází z doby, kdy jí bylo asi tak 10 let. Malá dívenka úplně
opuštěná uprostřed divokého černého lesa unikající před kapkami
deště pronikajícími větvemi stromů. Možná že nikdy neměla rodiče,
ani sourozence ani domov. Možná, že se prostě jenom tak objevila… jako
přízrak. To už se asi nikdy nedozví. Po pár dnech, které strávila v
lese a při kterých málem zemřela hlady, zimou a strachem se tenkrát
šťastnou náhodou dostala na kraj lesa a uviděla město. Rozplakala se
radostí. Když procházela ulicemi, všechno jí bylo příjemné a
známé, ale přesto si na to nevzpomínala. Když začala potkávat lidi,
měla radost, přestože si nevzpomínala, že by někdy nějakého
člověka znala. Známé vůně, známé zvuky to všechno jí bylo milé,
ale jakoby ztracené v minulosti. Tenkrát si začala říkat Mia. Pak už
to s ní šlo všechno jenom z kopce. Neměla peníze na jídlo, neměla kam
se schovat, kde bydlet. Po pár dnech žebrání od cizích lidí si jí
všimly příslušné orgány a muži v uniformách jí odvedli do
sirotčince, kde společně se spoustou dalších dětí obývala špinavý
pokoj, jedla odporné jídlo a poslouchala urážky vychovatelek. Kvůli
jejímu tmavému zbarvení pleti a jisté výjimečnosti mezi dětmi byla
nejčastějším terčem urážek a vzteku. Nebylo proto divu, když se
jednoho dne rozhodla utéct zpátky do lesa. Naučila se lovit, hledat vodu,
předcházet konfliktu s predátory a během vzácných slunečných dnů
zůstávala schovaná v jeskyni. Také v této době poznala, že dokáže
ovládat oheň a často tohoto nadání také využila k lovu zvěře. Po
deseti letech úplného odcizení a odloučení od světa ve městě se
konečně rozhodla k němu vrátit. Našla si pohodlnou a dobře placenou
práci. Mohla dělat jenom jediné a to bylo to, co dělala posledních
deset let. Lovila divokou zvěř a pak ji dodávala do obchodu, pro který
pracovala, na další zpracování. I přes tohle všechno však nacházela
veškerý klid a jistotu jenom v lese kam patřila. Jen v lese totiž mohla
být sama sebou. Nechat démona, kterého v sobě nosila, aby se projevil
naplno. Nikdy se nijak víc nesblížila s žádným člověkem ani lidskou
společnost nevyhledávala. Žila osamoceným životem. Jednou, když byla
na lovu, se rozhodla změnit svou obvyklou trasu a zamířila hlouběji do
útrob lesa a tehdy ji spatřila. Mohutná železná brána se tyčila do
výšky nejvíce vzrostlých stromů. Brána, která jí měla přivést do
světa, kam patřila. Do světa démonů jako je ona. Hrdě vykročila a
zmizela v oblaku načernalého dýmu ve světě za bránou.
Rasa: Temní
Pohlaví: Žena
Povaha: Miina povaha by se dala popsat spíše jako
vyrovnaná, klidná a mírumilovná. Na lovu se však změní v mazaného
predátora tiše číhajícího na svoji kořist. Umí se pohybovat tiše a
díky jejímu temnějšímu zbarvení kůže je téměř neviditelná. I na
to, že je z rodu Temných je její kůže tmavší než u většiny
ostatních její rasy i přesto, že se nevystavuje slunečním paprskům.
Má dlouhé tmavě hnědé vlasy a temné bystré oči. Sama sobě si
vymyslela vznešené příjmení, protože věděla, že na jména lidé
nejlépe slyší. Rodina de Mai byla slavnou rodinou Temných, a proto,
když se jí někdo zeptal, zda k nim patří, vždy tvrdila, že je opravdu
jejich vzdálenou příbuznou. Na jednu stranu taky asi proto, aby měla
pocit, že někam patří.
Minulost: Toho, co si Mia pamatuje z dětství, není mnoho. Nepamatuje si
rodiče ani sourozence ani místo kde se narodila nebo žila. Často, když
se jen tak potuluje po lese, o tom přemýšlí, ale její první myšlenka
pochází z doby, kdy jí bylo asi tak 10 let. Malá dívenka úplně
opuštěná uprostřed divokého černého lesa unikající před kapkami
deště pronikajícími větvemi stromů. Možná že nikdy neměla rodiče,
ani sourozence ani domov. Možná, že se prostě jenom tak objevila… jako
přízrak. To už se asi nikdy nedozví. Po pár dnech, které strávila v
lese a při kterých málem zemřela hlady, zimou a strachem se tenkrát
šťastnou náhodou dostala na kraj lesa a uviděla město. Rozplakala se
radostí. Když procházela ulicemi, všechno jí bylo příjemné a
známé, ale přesto si na to nevzpomínala. Když začala potkávat lidi,
měla radost, přestože si nevzpomínala, že by někdy nějakého
člověka znala. Známé vůně, známé zvuky to všechno jí bylo milé,
ale jakoby ztracené v minulosti. Tenkrát si začala říkat Mia. Pak už
to s ní šlo všechno jenom z kopce. Neměla peníze na jídlo, neměla kam
se schovat, kde bydlet. Po pár dnech žebrání od cizích lidí si jí
všimly příslušné orgány a muži v uniformách jí odvedli do
sirotčince, kde společně se spoustou dalších dětí obývala špinavý
pokoj, jedla odporné jídlo a poslouchala urážky vychovatelek. Kvůli
jejímu tmavému zbarvení pleti a jisté výjimečnosti mezi dětmi byla
nejčastějším terčem urážek a vzteku. Nebylo proto divu, když se
jednoho dne rozhodla utéct zpátky do lesa. Naučila se lovit, hledat vodu,
předcházet konfliktu s predátory a během vzácných slunečných dnů
zůstávala schovaná v jeskyni. Také v této době poznala, že dokáže
ovládat oheň a často tohoto nadání také využila k lovu zvěře. Po
deseti letech úplného odcizení a odloučení od světa ve městě se
konečně rozhodla k němu vrátit. Našla si pohodlnou a dobře placenou
práci. Mohla dělat jenom jediné a to bylo to, co dělala posledních
deset let. Lovila divokou zvěř a pak ji dodávala do obchodu, pro který
pracovala, na další zpracování. I přes tohle všechno však nacházela
veškerý klid a jistotu jenom v lese kam patřila. Jen v lese totiž mohla
být sama sebou. Nechat démona, kterého v sobě nosila, aby se projevil
naplno. Nikdy se nijak víc nesblížila s žádným člověkem ani lidskou
společnost nevyhledávala. Žila osamoceným životem. Jednou, když byla
na lovu, se rozhodla změnit svou obvyklou trasu a zamířila hlouběji do
útrob lesa a tehdy ji spatřila. Mohutná železná brána se tyčila do
výšky nejvíce vzrostlých stromů. Brána, která jí měla přivést do
světa, kam patřila. Do světa démonů jako je ona. Hrdě vykročila a
zmizela v oblaku načernalého dýmu ve světě za bránou.