Brána. Přes noc se na okraji lesa objevila brána. Jasně ji viděl když se k ní blížil, byla obrovská. Z tepaného železa, černá a temná, tyčila se nad ním bez zjevného důvodu. Ptáci v ten den nezpívali, nikde se nepohnul ani lísteček. Ale přesto slyšel šumění listí, z velké dálky a ten zvuk mu připadal neodolatelný. Naklonil se blíž k bráně a zaposlouchal se. Jakoby ho lákala, vycházeli z ní sladké štěbetání sýkorek, zvuk letního větříku v korunách stromů, šumění potoků a cvrkot hmyzu. Nemohl odolat, vzal za kliku, příjemně ho hřála do dlaně skoro cítil teplo slibovaného léta. Stiskl ji a brána se s hrozným hlukem rozevřela na malou škvírku. Nakoukl a co viděl ho vyděsilo. Chtěl utíkat od té brány co nejdál, ale jeho tělo zůstalo nehybně stát. Už neměl šanci. S hrůzou sledoval, jak se brána rozevírá, jak ho táhne do sebe. Nemohl čelit síle co ho vedla, protože se démonům čelit nedá. Nemohl čelit sám sobě, protože touha po ohni v jeho nitru byla příliš obrovská. Zmizel v tom světě nadobro, protože už nebylo návratu, nebylo návratu z nejtemnějších koutů jeho tužeb.